Vincenc Morstadt *17.4.1802 Kolín, ⴕ 19.2.1875 Praha. Vstup do starého zámku (hradu) v Lokti. Papír, tisk technikou litografie 12,5 x 16,5 cm, 1846.
Naší snahou je na tomto místě mimo jiné představit pozapomenuté zajímavé autory či díla, na něž sedl prach věků a znovu si je tak připomenout pro současnost. Jejich doba vzniku, výročí narození či úmrtí, pokud je známe, nám tak poskytují příležitost k jejich alespoň malé historické rehabilitaci. Často se však dobově překrývají a není možné psát o všem najednou. Proto se vrátíme do dubna letošního roku, kdy uplynulo 220 let od narození Vincence Morstadta, který ovšem rozhodně není pozapomenutým autorem, ale na poli umělecké slávy se naopak nachází na jeho vrcholu a rozhodně by bylo trestuhodné si jej nepřipomenout, zvláště za situace, kdy Loket stál na počátku jeho umělecké tvorby, ale nejen jí. Navíc bylo naše město v jeho uměleckém projevu velmi výrazně akcentováno. Narodil se v dubnu 1802 otci Josefovi a matce Kláře, rozené Formánkové. Jeho děd však pocházel z německého Bádenska a po službě vojenského chirurga v rakouské armádě se oženil a usadil v Kolíně, kde později spatřil světlo světa i mladý Vincenc. Ten ve svých jedenácti letech odchází do Prahy za studii na piaristickém gymnáziu, aby posléze pokračoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kterou dokončil roku 1825. Záhy nato nastupuje do státní služby u trestního soudu v Praze, kterou však rokem 1834 mění za službu v Lokti. Tam se stěhuje i se svou manželkou Annou Klárou (rozenou Uhrovou, již pojal za choť 16.4.1828) a se svými třemi dětmi Emmou (1829), Františkou (1831) a Juliem (1832). Další syn Alexandr umírá v útlém věku těsně před tím. 15.8.1834 nastupuje Vincenc jako již zkušený úředník službu u loketského městského magistrátu, při němž byl zřízen i kriminální soud, na místo magistrátního sekretáře. Poté je jmenován magistrátním radou a své loketské působení zakončí jako magistrátní a kriminální rada. Rodina Morstadtových postupně v Lokti bydlí na několika místech – v čísle popisném 32, poté 23, 16 a nakonec 114. Časté stěhování je s jistotou v přímé souvislosti se zvyšujícími se nároky na prostorné bydlení jejich rozrůstající se rodiny, neboť v Lokti se Morstadtovým narodí syn Rafael Vojtěch (21.10.1835), dcera Amalie Evženie (5.1.1841) a další syn Adolf Josef (10.12.1845). I tady je však stejně jako v Praze potkává neštěstí předčasného úmrtí dětí. Po těžkých porodech umírají syn Adam (17.12.1837) a dcera Eva (4.12.1839). Morstadt setrval v Lokti 16 let, než byl roku 1850 přeložen do Trutnova a o dalších 5 let později do Hradce Králové, kde svou kariéru soudního úředníka roku 1867 zakončil. Jak jsme již mohli poznat, Vincenc Morstadt vlastně vůbec nebyl profesním umělcem, povoláním byl úředník a z uměleckého hlediska byl stoprocentním autodidaktem. Když roku 1834 do Lokte přichází, je již plnohodnotně vyzrálým autorem. Už v roce 1825 s úspěchem vydává soubor Pražských vedut Ansichten von Prag, přičemž Praha celoživotně zůstává nejčastějším tématem jeho prací. Povšimněme si, že tento soubor vychází ve stejném roce, v jakém dokončuje právnickou fakultu, tedy v jeho třiadvaceti letech. Entuziasmus a pracovitost mu tedy rozhodně neschází a již v této fázi uměleckého vývoje se ustálil jeho autorský projev, který bychom zcela v duchu doby mohli onačit jako romantický realismus. Ovšem se smyslem pro detail dovedený k dokonalosti. Tématem jeho prací byly v podstatě vždy veduty čili pohledy na města, jejich části či různé historické objekty. A stejně tomu tak bylo i v případě našeho exponátu měsíce. Veduta pojmenovaná EINGANG IN DAS ALTE SCHLOSS ZU ELBOGEN je součástí souboru osmi historických pohledů na různá místa Lokte vydaného v roce 1846 s názvem ZUR ERINNERUNG AN ELBOGEN BEI KARLSBAD a skvěle nám ilustruje, proč je Morstadtovo dílo do dnešní doby tak vysoce ceněno. Klidně si vezměte lupu, trochu se tak přiblížíme způsobu práce autora, o němž bylo známo, že při práci používal dalekohled, aby nepřehlédl žádný detail zobrazovaného místa, a pojďme si tuto drobnou práci prohlédnout. Porovnání se současností se více než vnucuje. Celá scenérie je ve spodní části tak, jak je to u autora zvykem doplněna figurální stafáží, v jejímž středu vidíme dva muže nesoucí máry s nádobou, nepochybně trestanci z Loketské věznice fungující na hradě od roku 1822. Muž s kloboukem v jejich blízkosti je dohlížející, službu konající vězeňský dozorce. Opěrná zeď za nimi se do dneška zachovala v podstatě v identické podobě, je dnes jen poněkud navýšena, opatřena zábradlím a výklenkem s kašnou. Nalevo vykukuje nároží kostela sv. Václava se dvěma okny prosvětlujícími prostor presbytáře od východu. Naproti je západní štítová stěna domu č. p. 69, dnešní infocentrum a prodejna suvenýrů. Zcela se změnila dispozice přístupového schodiště ke hradu. Současnému stavu odpovídá pouze několik spodních nástupních schodů. Původní ostře zalomená cesta byla roku 1993 při rekonstrukci napřímena a ve spodní části doplněna terasou v úrovni opěrné zdi. Takřka uprostřed se nachází železný, kovaný kříž na kamenném podstavci. Ten byl roku 1850, tedy krátce po vydání tohoto grafického listu, nahrazen štíhlým žulovým sloupem na hranolovém soklu, někdy nazývaný Leynův sloup podle svého donátora, který na tomto místě stojí dodnes. A pokračujme dále vzhůru ke hradu. Zatímco přístupová cesta, palác Markrabství vlevo od vstupní brány a menší, bílá budova dnešní hradní pokladny přetrvaly do dnešní doby takřka beze změny, na pravé straně je situace jiná. Do prostoru mezi stávající pokladnu a bosované západní nároží paláce Hejtmanství je vklíněna malá, zřejmě klasicistní stavba (je částečně zakryta stromem), jejíž účel nám není příliš jasný, ale zřejmě měla jistou souvislost s bočním schodištěm umožňujícím v té době samostatný přístup na jihozápadní parkán pod křídlem při věži. Jak stavba, tak schodiště beze stopy zanikly ještě v 19. století. Takřka přímo nad tímto místem se vypíná románská hradní věž, na jejímž východním průčelí si můžeme povšimnout světlejšího místa trojúhelníkovitého tvaru kopírujícího původní úroveň střechy, vzniklého po snížení přilehlého paláce o jedno patro při přestavbě hradu na vězení mezi lety 1792–1822. Stopa po těchto stavebních aktivitách zanikla až v roce 1987 při celkové opravě věže. Náš malý exkurz zakončíme u paty věže, kde si pozorný divák může všimnout keře rostoucího na vrcholu hradního cimbuří. Správa věznice zřejmě poněkud zanedbala údržbu a autor neváhal reálnou situaci věrně zachytit. Vincenc Morstadt po sobě zanechal více než 600 kreseb, na nichž fascinujícím způsobem zachytil autentická místa nejen Loketska, které bylo po Praze jeho nejčastějším tématem a které jsou kromě uměleckých hodnot nositelem bohatého dokumentárního svědectví o své době, lidských sídlech a lidech samotných. Preciznost a krása jeho prací zvláštním způsobem kontrastují s písemnou dokumentací jeho zdejší úřednické činnosti, kterou dosvědčují jím osobně psané texty, pro něž je charakteristické nedbalé a stěží čitelné písmo. Jako by obě kontrastující hodnoty odrážely, co ve svém životě a práci spatřoval velký český vedutista za významnější a co jej samotného více těšilo.
J.Hejda, správce depozitáře
Publikováno: 03. 02. 2023