Velikonoční řehtačka


Materiál: smrkové a bukové dřevo, kovové hřebíky, rozměr 41 x 27 x 18,5 cm, konec 19. století, Loketsko

Velikonoční řehtačka

Vraťme se o 2 tisíce let zpět: Ježíšův hrob je uzavřen těžkým kamenem a tři ženy, které k němu kráčejí, přemítají o tom, jak jej odvalit. Přejí si svému zemřelému Pánovi z lásky prokázat poslední pokornou službu. Chtějí vonnými mastmi, které si nesou s sebou, natřít mrtvé tělo Ježíše, jenž byl před třemi dny krutě přibit na kůl. Když se přibližují k hrobu, znepokojuje je starost o to, jak odvalit náhrobní kámen (hroby v této oblasti a době byly nadzemní komory vysekané v převážně pískovcové skále, po pohřbu byl vstup do nich uzavřen velkým zakulaceným kamenem – pozn. autora). Jaké je však jejich překvapení, když přijdou ke hrobu a zjistí, že hrobový kámen je odvalený a hrobka zeje prázdnotou. V tu chvíli se ženám zjevil v běloskvoucí roucho oděný anděl a pravil „Nebuďte ohromeny. Hledáte Ježíše Nazaretského, který byl přibit na kůl. Byl vzbuzen, a již zde není“. (Marek 16:1–6, Jan: 20 1–2). Tímto novozákonním odkazem si připomínáme jednu ze stěžejních nauk křesťanství, a to Ježíšovo vzkříšení. To však ale není vše, pro to podstatnější musíme jít ještě dále. Jen pár dní před tím se odehrála událost dnes obecně známá jako Poslední, nebo někdy také Památná večeře (na toto téma hradní depozitář ukrývá několik rovněž zajímavých předmětů, kterým se speciálně budeme věnovat někdy v budoucnu). Ježíš ctil tradiční židovské svátky zvané pesach, a proto se sešel se svými učedníky – apoštoly, aby uctil tuto tradici. Zdánlivě poklidná událost získává zcela jiný obsah, když si uvědomíme, že v tu dobu již pochopitelně věděl, že den na to bude vydán římským vojákům, že bude vyslýchán římským prefektem Ponciem Pilátem, krutě mučen a zabit. Bylo však nutné, aby ve své víře vytrval až do hořkého konce a učinil tak platnou výkupní hodnotu své oběti za hříchy lidstva. Tato událost se tak od té chvíle stává pilířem celé křesťanské filozofie. Při Poslední večeři Ježíš podal svým učedníkům červené víno a chléb z nekvašeného těsta se slovy „Stále to čiňte na upomínku na mne“ a vlastně tak založil nový a jediný svátek, jenž by si měli křesťané po celém světě v tuto dobu připomínat. A zde se v podstatě nacházíme na prazačátku dnešních Velikonoc, jejichž celebrování spočívá v pozdvižení nekvašeného chleba a kalichu s vínem. Nutno podotknout, že tato elementární podoba “Velikonoc“ je dnes vlastní víceméně minoritní části křesťansky smýšlející populace. To je dáno tím, že hlavně ve zlidovělé podobě, stejně tak jako u svátků vánočních, které jsme zmiňovali v prosincovém čísle, došlo k propojení s vícero vlivy pohanských kultur s různými typy vnější podoby. A tak se hlavně v katolickém, ale často i v bezkonfesijním, prostředí setkáváme s dobře známými vajíčky, zajíčky, řezáním vrbových větévek, které se někdy i nechávaly posvětit, vyséváním čočky nebo obilí, pletením pomlázek a konečně výrobou řehtaček. Některé tyto lidové obyčeje měly napříč regiony takřka univerzální charakter, jiné podléhaly určitým krajovým zvyklostem. Například široce rozšířené pletení pomlázek bylo v českém jazykovém prostředí akcentováno podstatně více než v německém. A tak například na Bochovsku, pokud se budeme držet karlovarského regionu, tento zvyk absentoval zcela (S. Burachovič, Výroční obyčeje na Karlovarsku). Naproti tomu široce rozšířena byla výroba a používání řehtaček. Ty v lidové tradici nahrazovaly, kostelní zvony, které na znamení smutku o Zeleném čtvrtku přestávaly bít, takzvaně odletěly do Říma, a na bohoslužbu se tudíž svolávalo právě jimi. Řehtačky byly v závislosti na regionu tvarově velmi variabilní a většinou na sebe braly podobu mlýnků, klapaček, hrkaček, valch či trakářků. V rámci Loketské sbírky se zachovaly dvě řehtačky, jedna jednoruční trakářkového typu a druhá, kterou si představíme, v poněkud tradičnějším tvarosloví. Typologicky se nachází na pomezí velikonoční valchy a klasické jednoduché řehtačky, ale zatímco valcha je tvořena dřevěným rámečkem s příčnými lištami držícími ozvučná péra, základem naší řehtačky je jednoduché plné prkénko, na které jsou přibita ozvučná péra, což je v našem případě štípaný, smrkový loubek o třech různých šířkách. Ten svými konečky brnká o zuby ozubeného kola poháněného klikou. Celá řehtačka se používala tak, že se držela levou rukou, opřela se o břicho a pravou rukou se točilo klikou. Výsledkem byl velmi efektivní akustický projev. Do dnešní doby je funkční a velmi hlučná.

Jiří Hejda, správce depozitáře

Publikováno: 05. 05. 2023


Zpět na výpis článků