Porcelánový šálek

Porcelánový šálek, ruční malba, výška 9 cm porcelánka Březová u K. Varů – Christian Fischer, značení z let 1846-1857

Většina zdrojů jako datum vzniku porcelánky v Březové u Karlových Varů uvádí červen 1803, což ovšem nemusí být až tak úplně pravdou. Překotnost podnikatelského snažení v protipólu k úřední mašinerii nám celou tuto záležitost poněkud komplikuje, ale nikterak nám to nebrání připomenout si 220. výročí vzniku této jedné z nejslavnějších porcelánových manufaktur na našem území vzniklé možná jen pár týdnů po porcelánce Kysibelské, kterou jsme zmiňovali minulý měsíc a se kterou v mnohém sdílela svůj osud. Stejně tak jako většinu později slavných českých porcelánek, i tuto přivedla k životu podnikavost jejích zakladatelů přicházejících z německy hovořících zemí mimo rakouské mocnářství. Ještě před samotnou stavbou továrny obdrželi 29.8.1802 její zakladatelé Johann Gottlob List a Friedrich Höcke, oba pocházející ze Saského Putzstädtu, koncesi pro těžbu jílů vhodných pro zpracování v keramickém průmyslu. Necelý měsíc na to, 17.9.1802, získávají vrchnostenské povolení ke stavbě provozní budovy s vypalovací pecí, obytného domu a mlýna pro výrobu glazury. Ještě před dokončením základní infrastruktury však 17.6.1803 Johann List společný podnik opouští a jeho dostavba je tak plně na bedrech Friedricha Höckeho, který již měsíc na to dne 20.8.1803 k rukám zemského gubernia podává žádost o vydání povolení k výrobě fajánse. Mezitím již však probíhají nekomerční výrobní zkoušky a dne 1.12.1803 Höcke obdrží guberniální dekret s povolením k výrobě (zatím) fajánsového zboží. De facto je tak po notných, ovšem ne zcela neobvyklých, peripetiích položen i právní základ v budoucnu slavné manufaktury. Ovšem ani začátky nebyly zcela růžové. Očekávaný komerční úspěch se zřejmě nedostavil, a tak již 1.4.1805 Höcke výrobu pronajímá Gottlobu Winkelovi a Ferdinandu Krausovi, který však o dva roky později umírá a Vinkel je pro změnu v roce 1809 natolik zadlužen, že je nucen své podnikatelské aktivity ukončit. Továrna na rok zcela zastavuje produkci, a to až do 21.12.1810, kdy se novými majiteli stávají Christoph Reichenbach a Johann Martin Fischer, oba ze Saského Erfurtu. Fischerův podíl po několika letech dědictvím přechází na jeho syna Johanna Christiana Gottlieba, který se svým společníkem roku 1820 podávají žádost o tzv. úplné zemské oprávnění. To až na druhý pokus obdrží 21.6.1822 a od tohoto data mohou mimo zboží fajánsového typu plnohodnotně produkovat i porcelán. Podmínkou k udělení totiž bylo perfektní zvládnutí výroby, dekorace, ale i dostatečné zajištění odbytu. A ten se zřejmě dařil na výbornou. V roce 1829 žádají o udělení licence na technologii přenosu podpolevních otisků z měděných a ocelových desek. Evidentně si osvojují a v praxi aplikují nové progresivní technologie, zdokonalují kvalitu zlacení a navazují spolupráci se schopnými malíři. Obesílají průmyslovou výstavu v Praze roku 1829, 1831, 1836 a ve Vídni 1835 a 1839. Z té si již odváží zlatou medaili. Výrobní portfolio obsahuje vše, co je v porcelánové produkci standardem. Po 36 letech spolupráce Christoph Reichenbach prodává 2.4.1846 svůj podíl ve firmě za 110 000 zl Christianu Fischerovi. Firma v té době poskytuje zaměstnání třem stům pracovníků, ročně prodá zboží za 100 000 zl včetně nejluxusnějšího ručně dekorovaného porcelánu. Je na vrcholu své produkce, ale čas běží dál. 17.10.1859 převádí Christian Fischer vlastnická práva na (syna?) Rudolfa a švagra Ludwiga Miega, který před tím již 17 let zastával funkci obchodního ředitele. Ten ovšem v srpnu 1885 umírá a spletitá geneze vlastnických práv a podílů opět doznává změn. Od června 1886 firmu spravují společně Rudolf Fischer, březovský továrník Otto Seiferfeld a Wilhelmine Mieg, která však 1.7.1893 společnost opouští a nahrazuje ji Artur Mieg. A aby to nebylo snadno přehledné, tak v květnu 1898 Rudolf Fischer společnost také opouští a na jeho místo nastupuje Walter Mieg, obchodník z Drážďan. Bývalá prosperita je však minulostí, i když naštěstí ne napořád. V prosinci 1905 je společnost registrována jako úpadková a stává se vlastnictvím továrníků Wilhelma a Victora Maierových a Camilla Schwalba, který po 4 letech společnost opouští a v lednu 1911 jej nahrazuje Fritz Kempke. Porcelánka zřejmě opět prosperuje, produkuje vedle dekorativního zboží hlavně velice kvalitní užitkový porcelán a mezi její zákazníky mimo jiné patří i britská rejdařská společnost White Star Line, která vlastnila a provozovala zaoceánský parník Titanic, jehož restaurace březovská porcelánka vybavila luxusním stolním nádobím. 8. května 1918 se manufaktura stává součástí koncernu Oepiag-Oesterreichische Porcellanindustrie A.G. Ten je 17.2.1921 pře­transformován na Epiag–Erste böhmische Porcellanindusrie A.G. a funguje takto do 20.6.1945, kdy je na firmu uvalena národní správa. Půl roku na to je znárodněna a od ledna 1946 je národním podnikem, který se po pěti letech stává součástí podniku Starorolský porcelán. Nakonec se od 1.7.1988 začlenil do koncernu Karlovarský porcelán. Polistopadový vývoj kopíruje osudy podobných firem. Porcelánka je zprivatizována společností s ručením omezeným Artporcel, která však v roce 1999 továrnu uzavírá. Produkce kdysi světoznámého porcelánu proslaveného pod názvem Pirken Hammer klesá ke dnu stejně jako slavný Titanik i s jeho talířky na spodu značenými dvěma typickými kladívky. Po několikerých změnách majitelů dnes celý areál s prázdnými budovami patří rusky hovořícím majitelům. Bajky o přestavbě na rezidenční čtvrť nenachází naplnění, a tak je budoucnost bývalé slavné manufaktury v rukách osudu. Produkty jedné z nejznámějších porcelánek pochopitelně nemohly ujít pozornosti kurátorům Městského muzea v Lokti, a proto její výrobky v rámci sbírky porcelánu tvoří jeden z největších souborů. Jednoznačně nejvíce je zastoupena výroba dokumentující 19. století, a proto i my jsme sáhli do této nabídky. Luxusní, poměrně velký šálek, který představujeme, spadá do období krátce po roce 1846, kdy manufakturu vlastnil Christian Fischer. Na rozšířené patce zdobené reliéfním zlaceným žebrováním je nasazena mírně se rozšiřující, nahoře trychtýřovitě vyklenutá kupa šálku na vnitřní straně horní hrany velmi výrazně zlacená. Zlacené, esovitě stočené a zalomené ouško takřka jednou třetinou své výšky převyšuje okraj. Po obou jeho stranách je na bílém podkladu lyrovitý zlacený ornament v horní části doplněný symboly srdce, kříže a kotvy představující motiv lásky, víry a naděje. V průčelí šálku je excelentně provedena barevná ruční malba sedící Madonky s Ježíškem, která je volnou kopií slavného obrazu Madonna della Seggiola od neméně slavného renesančního malíře Raffaela Santiho. Oproti originálu je však zrcadlově obrácena. Ale to nám ani po 170 let od svého vzniku jistě nevadí.

Publikováno: 12. 02. 2024

Zpět na výpis článků