Porcelánová deska s portrétem Marie Antoinetty

Porcelánová deska s portrétem Marie Antoinetty21 x 16,1 x 0,7 cm sig. Ligee Lebrun, po pol. 19. století

Šestnáctého října tohoto roku si připomínáme dvousté třicáté výročí popravy francouzské královny Marie Antoinetty. Krutá,nespravedlivá smrt mladé panovnice, která statečně čelila neodvratnému osudu na pozadí revolučního běsnění, vtiskla jejímu odchodu z tohoto světa rozměr takřka epického charakteru. Ale popořadě. Narodila se ve Vídni 2. listopadu 1755 otci Františku I. Štěpánu Lotrinskému a matce Marii Terezii, arcivévodkyni rakouské a mimo jiné (jediné) královně české jako patnácté, předposlední dítě. Ve výchově bývala poněkud upozaděná a rovněž z hlediska sňatkové politiky nestála v předních řadách. Ale to vše se mělo záhy změnit a také se tak stalo. Ve čtrnácti a půl letech byla 19. dubna 1770 v zastoupení provdána za Ludvíka, francouzského následníka trůnu. Dost velký skok na to, že v deseti letech ještě neuměla dost dobře psát. Ne zcela zanedbatelnou částí se na tomto sňatku podílel schopný zákulisní vyjednavač hrabě Kinský. Svatba měla posílit krátké a velice křehké přátelství, do té doby spíše výrazným antagonismem poznamenané vztahy Francie a Rakouska. Již dva dny po uzavření sňatku se mladičká novomanželka vydává na svou svatební cestu do Francie. Olbřímí kolona čítající 235 osob jedoucích v 57 kočárech, z nichž většina byla tažena šestispřežím, pomalu ukrajuje trasu dlouhou 1 500 kilometrů. 7. května průvod dorazí na neobydlený pohraniční ostrov na řece Rýn v těsné blízkosti Štrasburku, kde dochází z našeho dnešního pohledu k poněkud bizarnímu aktu. Musí ji opustit celý její rakouský doprovod, ona sama je přivedena do speciálně postaveného luxusního pavilonu, kde se má zcela vysvléct a zbavit všeho rakouského. Poté ji její nová francouzská dvorní dáma převede do francouzské části pavilonu, kde je oblečena do francouzských šatů a opatřena novým dvorním doprovodem. V tu chvíli se z arcivévodkyně Marie Antonie stává dauphine Marie Antoinetta. V dobovém kontextu celá událost symbolizovala jak fyzický, tak kulturní přechod hranice ve spojitosti s přechodem nevěsty do nové rodiny. Následující cesta již probíhá po francouzském území a 14. května se Marie v Compiégne setkává s doposud vládnoucím králem Ludvíkem XV. a poprvé i se svým manželem dauphinem Ludvíkem. O další dva dny dne 16. května 1770 celá ekvipáž dorazí do cíle cesty, na zámek Versailles. 10. května 1774 po smrti Ludvíka XV. se nástupcem stává jeho syn Ludvík Ferdinand Bourbonský jako Ludvík XVI. a jeho manželka Marie Antoinetta je tak v devatenácti letech francouzskou královnou. Rozmařilý život královského dvora je v přímém protikladu k neuvěřitelné bídě běžného obyvatelstva, kterou umocní několik let trvající neúroda způsobená poklesem teplot a slunečního svitu. To měla na svědomí erupce islandské sopky Laki, jež do atmosféry nad Evropou vychrlila obrovské množství sopečného popela. Je zajímavé sledovat, jak některé kataklyzmatické děje mohou ovlivňovat vzdálené a zdánlivě zcela nesouvisející události. Následky na sebe nenechávají dlouho čekat. Král Ludvík se snaží řešit napjatou situaci v zemi a na 5. května 1789 svolává sněm generálních stavů. Něco takového ovšem rozlícený lid, který navíc královnu Rakušanku většinou ne ze zcela objektivních důvodů již dlouho ze srdce nenávidí, nemůže uspokojit a rozhodne se jednat. Pařížané vyloupí královskou zbrojnici a zaútočí na věznici Bastilu vnímanou jako symbol útlaku. Po pěti hodinách boje Bastila padne a to, co dnes nazýváme Velká francouzská revoluce, se dá do pohybu. V následujícím desetiletí si nikdo nebude jistý ničím a povede se ve znamení společenské nestability a složitého politického vývoje, který rázně ukončí až Napoleon Bonaparte takzvaným brumairovým převratem 9. listopadu 1799. Ještě předtím je však král Ludvík po takzvaném Ženském pochodu na Versailles 6. října 1789 přinucen přesídlit do pařížského paláce Tuileries, kde i s chotí setrvá až do osudného 9. srpna 1792. V tento den proběhlo další lokální povstání, během kterého je král zajat a uvězněn. Z vězení se snaží podnítit zahraniční vojenskou intervenci, a to se stane jeho poslední politickou iniciativou. 12. ledna 1793 je Národním konventem odsouzen k smrti a následně 21. ledna téhož roku popraven. Uvězněné královně Marii Antoinettě v tu chvíli zbývá tři čtvrtě roku života. Velká francouzská revoluce nebyla v dějinách země první revolucí, ovšem od těch předešlých se lišila velmi důkladnou likvidací politických oponentů a třídních nepřátel. Královna Marie byla dosud žijícím vrcholným exponentem bývalé monarchie. To nemohlo být odpuštěno. Provinila se pouze královskou rozmařilostí a nezájmem o poddané. Revoluční tribunál jedná dva dny o osudu uvězněné královny a 16. října 1793 o půl páté ráno vynáší rozsudek smrti. O desáté hodině dopolední vstupují do královniny cely soudci, úředník revolučního tribunálu a kat Henri Sanson – syn téhož kata, který popravil jejího manžela Ludvíka XVI. Přečtou jí rozsudek, přizvaného kněze královna odmítne, a pak je již zcela v rukou popravčího. Ten jí sváže ruce za zády, sundá čepec a ostříhá vlasy, které budou posléze spáleny, aby nemohly posloužit coby relikvie. Poté jí pomůže nastoupit do káry tažené dvěma koňmi a vydají se na cestu lemovanou 30 000 vojáky a nepřestávajícími nenávistnými pokřiky pařížské lůzy. O poledni povoz dorazí na náměstí Place de la Révolution, královna sestoupí z vozu a při výstupu na popraviště ztratí střevíc, který je dnes součástí sbírek Musée des Beaux-Arts v Caen. Je přivázána k popravčí desce a 15 minut po poledni ostří gilotiny, jediného technického vynálezu Velké francouzské revoluce, vykoná svou smutnou práci. Marie Antonie Josefa Johana Habsbursko–Lotrinská, císařská a královská princezna, arcivévodkyně rakouská, královna francouzská a navarrská je po smrti. To vše se muselo odehrát, aby se krásná, vznešená, poněkud marnivá, ale v posledních chvílích statečná aristokratka stala i několik století po své smrti pro mnohé inspirací. Umělec tvořící portrét, který představujeme, byl tudíž odkázán na starší předlohy případně písemné zdroje a předvedl královnu ve velmi mladém věku s jistou dávkou idealizující umělecké invence. Velmi dobře zachytil dobovou dámskou garderobu nejvyšší společenské třídy s typicky přebujelým rokokovým kloboukem. Práce je provedena na menší porcelánové desce. Složitost tvorby podobných portrétů spočívá v tom, že autor kompletní výsledek své práce pozná až po provedení výpalu barev. Musí tedy pracovat s poměrně značnou měrou představivosti. Že se za svou práci nestyděl svědčí přípis se jménem autora na rubové straně. Dílo je součástí atraktivního souboru prací na deskách, jež se v rámci porcelánové manufakturní výroby vyskytují spíše zřídka a tvoří luxusní segment umělecky zaměřené produkce. Jiří Hejda, správce depozitáře, HRAD LOKET, o.p.s.

Publikováno: 13. 02. 2024

Zpět na výpis článků