Pohlednice


Pohlednice, papír, tisk barevným autotypem. Na lícové straně reprodukce obrazu Aloize Kirniga: Jan Svatoš, partie řeky Ohře u K. Varů z roku 1920. Vydáno Svazem Němců v Čechách, pravděpodobně vlastním nákladem. Rozměry 14,1 x 9,1 cm

Pohlednice

Nastávající letní období nám přináší čas prázdnin, dovolených, výletů a všech dalších aktivit spojených s cestováním a navštěvováním míst, na jejichž poznávání většinou jindy v průběhu roku nezbývá čas. To, co bylo dříve výsadou té bohatší části společnosti, která si mohla dovolit rezervovat notnou část svých finančních prostředků pro účely odpočinku a poznávání cizích krajů, je dnes napříč celou společností běžně dostupnou alternativou trávení volného času. Něco se však v této souvislosti nikdy nezměnilo. Jednak přímá úměra finanční náročnosti cestování, jednoduše čím dál a do čím exotičtější destinace se cestuje, tím spolehlivěji se přibližujeme dnu vlastní peněženky a jednak naopak něco, co s financemi příliš spojeno není. Jsou to vzpomínky a vlastní emoce vygenerované na místech, která jsme si přáli navštívit a touha toto vše nějakým alespoň letmým způsobem zachytit jak pro sebe, tak pro někoho nám blízkého, na koho i v té dálce stále myslíme. A zároveň, přiznejme si, se trochu pochlubit. A toto vše, pokud možno rychle, hned, vkusně a levně. A právě toto nám pohlednice umožňuje. Jenomže cesta k ní v takové podobě, jak ji známe dnes, nebyla tak snadná. Ale vezměme to popořadě a přejděme to, že na začátku veškerého sdělování byla verbální komunikace, která ovšem před vynálezem moderních elektronických komunikačních prostředků samozřejmě fungovala pouze v osobním kontaktu. Jistě již velmi dlouho tu byla listinná komunikace, ovšem ta zaznamenala razantní rozvoj až v 19. století, v souvislosti s rozvojem vědy a techniky a narůstající potřebou častějšího zasílání zpráv, které bylo umožněno až vznikem poštovního systému nahrazujícího dřívější velmi drahé individuální doručování. Problémem dopisů, které před zavedením obálek měli podobu skládaného listu, ale byl jejich relativně velký objem a tím se prodražující přeprava. 1.října 1869 však dochází k razantní změně a rakouská poštovní správa ve snaze zjednodušit a zlevnit možnosti písemného styku zavádí korespondenční lístek. Úspěch tohoto opatření byl ohromující a od tohoto okamžiku bylo možno relativně levně přepravovat značné objemy písemných zpráv. Zároveň tím byla napřímena cesta k naší barevné pohlednici. Již třičtvrtě roku na to, v červenci 1870, se v německém Oldenburském velkovévodství objevují korespondenční lístky s takzvaným přítiskem, což bylo většinou nějaké reklamní sdělení obohacující do té doby volnou plochu korespondenčního lístku opatřeného pouze předtištěnou známkou a řádky. Takřka vzápětí stejný nakladatel na tytéž lístky přitiskne obrázky s tématikou prusko-francouzské války. Za nejstaršího předchůdce pohlednic u nás se považuje německý korespondenční lístek s malým obrázkem Sněžky vydaný počátkem roku 1873 a odeslaný 22.července 1873. Koncem osmdesátých let 19. století již některé korespondenční lístky nemají předtištěnou známku, kterou je nutné na ně před odesláním teprve nalepit, jejich přerod v pohlednice se dostává do konečné fáze, která nastává po roce 1895, kdy už je jednoznačně rozlišitelná. Za zlatý věk produkce pohlednic je považováno období mezi lety 1896–1915, kdy jejich produkce celosvětově prudce eskaluje. Dílem je to jejich značnou oblíbeností, dílem jejich relativně snadnou a levnou výrobou v masovém měřítku s přispěním nových tiskových technik. Mimo již často využívané techniky litografického tisku se hojně využívá světlotisku, rastrového knihtisku či stále se zdokonalujících moderních fotografických technik. Využívají se i různé druhy materiálů mimo papíru i třeba kůže, dýha či poněkud nezvykle březová kůra. Výrobci pohlednic jistě netušili, že jejich produkty se pro naši dobu stanou často vysoce ceněnými nositeli historických informací o dnes již často zaniklých místech zobrazených na jejich lícových stranách a událostech s nimi spojenými. V případě naší pohlednice je tento fakt ještě vzácně umocněn tím, že máme možnost ztotožnit jak zasilatele, tak adresáta a dopřát si tím díky několika málo informacím drobnou historickou rekonstrukci. Naši pohlednici napsal a 26. prosince 1920 z Lokte odeslal Rudolf Richter svému příteli Walteru Ditzovi do Mnichova přibližně s těmito slovy: ,,Litujeme, že tě nemůžeme (osobně) pozdravit, ale ze srdce přejeme šťastný Nový rok. Doufám, že budu mít příležitost vidět Tvoji zajímavou výstavu. Od mé paní přeji samou lásku. Nejsrdečněji R. Richter“. Dr. R. Richter (1873–1922) byl profesorem na Reálném gymnáziu v Lokti, kde vyučoval cizí jazyky a literaturu. Mimo jiné byl autorem díla Goethes Beziehungen zu Elbogen a.d. Eger, pojednávající o vztazích J.W. Goetha k Lokti. Adresátem byl malíř Walter Ditz (1888–1925), jedna z nejvýraznějších postav umělecké scény našeho regionu v první třetině 20. století. Chodovský rodák, který celý svůj mladický věk prožil v Lokti, kde v roce 1905 absolvoval na místní reálce a s největší pravděpodobností právě zde vzniklo i později přetrvávající přátelství s profesorem Richterem mimo jiné dokládající udržování široce rozvětvených kulturních kontaktů. V roce 1905 mladý Walter odchází na Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy a poté se v roce 1908 zapisuje na Akademii výtvarných umění v Mnichově, kde se po absolvování usazuje natrvalo. Mimo jiné v Lokti realizuje výtvarně pojatý epitaf věnovaný padlým vojákům v 1.sv. válce, kde mezi jmény těch, kterým nebylo dopřáno přežít běsnění Velké války je i jméno jeho bratra Adolfa. Toto dílo je dodnes trvale přístupné v loketském kostele sv. Václava. Rodinného neštěstí tím však není konec, deset let po svém bratru, pět let po obdržení naší pohlednice a tři roky po profesoru Richterovi 5. srpna 1925 Walter Ditz předčasně umírá v Mnichově na těžký zápal plic. I přes úmrtí v zahraničí je pohřbený do rodinné hrobky na loketském hřbitově. Drobná pohlednice, před více jak sto lety zakoupená nejspíše při malém výletu do Svatošských skal, nám takto může vyprávět svůj příběh obohacený o další zajímavé informace. Po roce 1991, kdy byl v České republice zaveden internet a krátce na to, co celý svět zahltily mobilní telefony, nastává prudký pokles produkce pohlednic a tak trochu se zdá jako by jim hrozil zánik. K tomu však, ale nedochází a nadcházející desetiletí je naopak ve znamení renezance jejich výroby. Pohlednice totiž umožňují něco, co elektronická komunikace nedovede, dovedou uchovávat emoce, generovat nostalgické vzpomínky a je k tomu nutných jen pár slov ručně psaného písma našich blízkých. Stačí je jen nevyhodit.

Jiří Hejda, správce depozitáře

Pohlednice

Publikováno: 03. 02. 2023


Zpět na výpis článků