CÍN


džbánek, kahánkový svícen, talíř, lžíce, soubor dětského nádobíčka a litinová odlévací forma

CÍN

V roce 1991 jsme s přáteli sedávali v dnes již dávno neexistujícím Pivním baru ve Sportovní ulici, to už je dnes také historie, vedli jsme takové ty hospodské řeči a při tom se ochlazovali oblíbeným hořkým zrzavým mokem. Sem tam si přisedl někdo známý, nebo naopak kdosi z nových obyvatel sídliště, jež se v té době kvapem zabydlovalo. Uvědomil jsem si, že mnoho z těchto lidí spojoval jeden společný jmenovatel, a to zaměstnání. Asi si říkáte, jaký to má vztah k Lokti a exponátu měsíce že? Letmé nahlédnutí do depozitáře mi vše spojilo. Jeden z největších materiálových souborů čítající několik stovek položek je totiž vyroben z cínu. Na těžbě cíno-wolframových rud v nedalekém Horním Slavkově a Krásně bylo mnoho z těchto lidí zaměstnáno, a právě v roce 1991 došlo v této souvislosti k zásadní události. Po stovkách let byla v tomto revíru ukončena těžební činnost, což je událost, kterou si právě v letošním roce připomínáme třicátým výročím.

Jen ve zkratce zmiňme takřka tisíciletou historii dobývání v jednom z nejstarších rudných revírů Evropy.

Již po polovině 11.století se datuje těžba rýžováním na druhotných ložiscích. O sto let později archeologické nálezy dokazují výskyt materiálu z primárního ložiska v hlubších partiích Huberova pně (před vytěžením největší ložisko v revíru). Rozsáhlost těžby stříbra a cínu vedou k prudké demografické expanzi původně hornických osad Horního Slavkova a Krásna a jejich povýšení na města v roce 1355 a 1356. Polovina 16. století je obdobím největšího rozmachu těžby, rozsáhlý důlní systém si vyžádá ražení odvodňovacích štol, z nichž nejdelší štola Kašpara Pluha dosahuje délky 8 km. Přelom 16. a 17. století je již ve znamení stagnace zaviněné vyčerpáním nejbohatších partií ložiska. Tento stav pokračuje až do čtyřicátých let 19. století, kdy už se těží jen na několika menších ložiscích. Nešťastné události obou světových válek spojených se vzrůstající poptávkou po strategických surovinách iniciují nové průzkumné práce. K nové velkorysé otvírce však dochází až v roce 1955 a 1968. Státem subvencovaná těžba pokračuje až do roku 1990, kdy po změně politického klimatu neudržitelnost těžby v nových ekonomických podmínkách doly definitivně zavírá. Poslední vytěžený vozík opouští dílo v roce 1991. Symbolické vhození věnce s hornickou stuhou do jámy Huber v roce 1995 je definitivní tečkou.

Stříbro chudých, jak bývají často předměty z cínu označovány, je, jak jsem již na začátku poznamenal, hojně v Loketských sbírkách zastoupeno, a to jak ve formě předmětů sakrálních (různé druhy krucifixů, kostelních lamp, svícnů a kropenek), tak předmětů profánního charakteru určených k obvyklému dennímu použití, jako je běžné domácí nádobí. Nicméně zastoupeny jsou i předměty typu uměleckého, hygienického a zdravotního charakteru (například dekorativní vázy, tácy, lavaba, mýdlenky, ale třeba i klystýry). Rozmanitost tohoto souboru a příležitost si ho připomenout jako celek, je důvod, proč jsem pro tentokráte zvolil ne jeden, ale aspoň malý soubor předmětů.

V popředí napravo vidíme běžnou hladkou polévkovou lžíci pro lepší představu doplněnou o půlenou litinovou licí formu, také zvanou kadlub, což nám ilustruje, že těžbu suroviny následovalo i zpracování v místě na cílový produkt cínaři především z Horního Slavkova, Krásna, ale i z Karlových Varů. Při své práci mysleli i na děti, jak nám dokazuje fragment dětského cínového nádobíčka z poloviny 19.století, který je hned vedle. Talíř nad ním pocházející z počátku 19. století je naspodu značen karlovarským cínařem Kasparem Martonem. Z lícové strany je dekorován rytím v podobě selky v kroji stojící před typickou selskou skříní z oblasti Chebska. Zcela vzadu je vcelku netypický olejový kahánkový svícen z poloviny 19. století stojící na kruhové podstavě se štíhlou válcovou nožkou s ouškem. V horní části se nachází lodičkovitá miska pro knot a nad ní skleněná foukaná baňka uchycená manžetkou. Posledním předmětem je menší holba-džbánek, rovněž z poloviny 19.století o celkové výšce 16 cm, hladkého, soudkovitého tvaru s vypouklým uchem páskovitého profilu, které je pantem spojeno s víčkem, jež je navrchu zcela v duchu hornické symboliky dekorováno figurkou permoníka s otevřeným pivním džbánkem.

Tak to byla jen letmá vzpomínka na těžkou a nebezpečnou práci horníků. Na to, co díky nim vzniklo, zachovalo se pro budoucnost, zásadním způsobem ovlivnilo region a letos se nám připomnělo trochu pozapomenutým výročím. Cín v průběhu 19. století vystřídala neméně slavná produkce porcelánu, ale to již bude pro zcela jiný článek. Už nezbývá, než dodat ZDAŘ BŮCH!

Údaje petrografického charakteru byly čerpány z publikace Pavla Berana – Nerosty cíno – wolframových ložisek Slavkovského lesa.

J. Hejda, správce depozitáře

Publikováno: 01. 03. 2021


Zpět na výpis článků