Dřevěná plastika Jana z Nepomuku


Sochařské dílo: dřevěná plastika Jana z Nepomuku uloženého na úmrtním loži (1345-20. 3. 1393), lipové dřevo, fragmenty barevné polychromie a zlacení, konec 18. století, d. 69 cm

Dřevěná plastika Jana z Nepomuku

Zmučené a bezvládné tělo, ze kterého již vyprchal poslední zbytek života spolehliví biřici převalují přes hranu mostu a svrhávají do vodní hlubiny. Hlasité plácnutí a několik kruhů na vodní hladině líně se valící řeky jsou poslední nezbytnou kulisou ponurých událostí jedné chladné březnové noci roku 1393. Ač by se mohlo zdát, že se nad touto událostí jak fakticky, tak obrazně zavře voda, tak opak je pravdou a jistě by si v té době nikdo ani ve snu nepomyslel, jaký následný vývoj událostí celá záležitost v příštích staletích spustí. Jan se bez bližšího určení data narodil pravděpodobně roku 1345 a byl synem rychtáře Velflína z městečka Pomuku, dnes Nepomuk, které bylo poddanskou obcí místního cisterciáckého kláštera, který se s určitostí stal prvním místem, které mladému Janovi poskytlo vzdělání. Již jako klerik roku 1370 zastává místo písaře v kanceláři pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Deset let nato se stává oltářníkem ve Vlašimské kapli svatovítské katedrály, přijímá kněžské svěcení spolu s úřadem faráře v kostele u sv. Havla, a již další rok poté se stává bakalářem práv univerzity pražské. Touží však po dalším vzdělání, a proto odchází do Padovy, odkud si roku 1387 přináší doktorát církevního práva. Po návratu do vlasti je jmenován kanovníkem vyšehradským a arcijáhnem žateckým. Posléze roku 1389 si jej arcibiskup Jan z Jenštejna vybírá za generálního vikáře, a to zcela zjevně pro jeho vynikající vzdělání, důvěryhodnost a spolehlivost. Arcibiskupovi vztahy s králem Václavem jsou však již v té době na úrovni horší než špatné a ani jeden z Janů jistě netuší, jaké bude mít souhra následných událostí fatální následky. Kamenem úrazu a zároveň poslední kapkou byla králova snaha o omezení arcibiskupových pravomocí. Ta spočívala ve snaze o rozdělení pražské diecéze a vytvoření nového biskupství z její odtržené západní části. Finance na provoz nového biskupství měly být získány zrušením kláštera Kladruby. Arcibiskup Jan z Jenštejna však o těchto zamýšlených králových krocích věděl. Čekalo se jen na smrt stařičkého kladrubského opata Racka. A ten skutečně počátkem roku 1383 umírá. Protože však král Václav IV., který byl mimo jiné králem Svaté říše římské a tím i ochráncem církve, v záležitostech rozdělení pražské diecéze nevstoupil v jednání s papežským stolcem, nebránil Jan z Jenštejna kladrubským mnichům ve volbě nového opata. A ti jednali. Opatem zvolili mnicha Olena a následně arcibiskupu předložili protokol o volbě s žádostí o její potvrzení. Arcibiskup volbu vyhlásil s výzvou, aby se ozval kdokoliv, kdo proti volbě má jakoukoliv námitku a protože se tak v určené lhůtě nestalo, hlavní postava našeho příběhu, generální vikář Jan z Pomuku 10. března 1393 volbu potvrdil. Zbývalo mu posledních deset dnů života. Král Václav, který v tu dobu pobýval na hradě Žebrák, se vše dozvěděl s jistým zpožděním a ihned propadl jednomu ze svých pověstných záchvatů nepříčetného hněvu. Jan z Pomuku se v oprávněné obavě před královským hněvem společně s dalšími úředníky uchýlil na hrad Roudnici, pod ochranu svého představeného Jana z Jenštejna. Král se rozhodl jednat a na Roudnici posílá své úředníky s výzvou, aby se Jan z Jenštejna dostavil do Prahy a společně se pokusili spor urovnat. Arcibiskup souhlasí a společně s Janem z Pomuku a dalšími čtyřmi úředníky se vydají na cestu. K setkání dojde v maltézském klášteře na Malé Straně, ovšem než smírná jednání začnou, postihne prchlivého krále Václava další atak vzteku a nařídí všechny uvrhnout do žaláře. Zatímco arcibiskupovi Janu se podaří uprchnout, ostatní včetně Jana z Pomuku končí na mučidlech. Král Václav, který se výkonu útrpného práva údajně sám zúčastnil, na poslední chvíli zadrží svůj hněv a proti příslibu mlčenlivosti nechá všechny propustit. Pro Jana z Pomuku je však již pozdě a ještě v hradčanském vězení mučení podléhá. Nepohodlné oběti je nutno se v tichosti zbavit. Jak, to už víme. Již tři měsíce po těchto nešťastných událostech Jenštejn sepisuje žalobu na krále, ve které umučeného vikáře označuje jako “martyr sanctus“, svatý mučedník, a pomalu se začíná psát zcela nový příběh, který se časem obohatí o další, hlavně ústně tradovaný, důvod Nepomukovi smrti, a to neochota vyzradit zpovědní tajemství, které se mělo týkat záležitostí spojených s v té době neuspořádaným manželstvím krále Václava IV. a Žofie Bavorské. Výrazný zájem o osobu Jana z Nepomuku nastává po konci třicetileté války a obdobím rekatolizace graduje nejdříve 31. května 1721 blahoslavením, a poté 19. března 1729 uvedením do katolického pantheonu svatých. Asi bychom mezi světci těžko hledali jiného, který by byl tak výrazným způsobem reflektován jak v oficiálním, tak zlidovělém výtvarném pojetí, a to jak v českém, tak německém jazykovém prostředí. Od barokního období se stává spolu s duchovním odkazem součástí výtvarného plenéru a takřka kánonickým doplňkem mostní architektury. V poněkud omezenější, i když stále hojné míře se stává součástí jak exteriérů, tak interiérů sakrálních staveb a lidských obydlí, což může být jistým důvodem pro poměrně bohaté zastoupení tématu svatého Jana z Nepomuku v rámci Loketské sbírky. V té vytváří jakýsi samostatný tematický soubor s bohatým materiálovým zastoupením čítajícím více než třicet položek z porcelánu, keramiky, vosku, dřeva a papíru. Pro náš exponát měsíce jsme vybrali od tradičních světcových statuí výrazně odlišnou, atypickou sochu světce ležícího na úmrtním loži. Zdařile provedená plastika pozdně barokního umělce konce 18. století zhotovená z lipového dřeva představuje mrtvého Jana, spočívajícího na zádech se sepjatýma rukama na prsou, oděného v kněžské roucho značící jeho církevní postavení. Na malé části povrchu díla je zachována původní převážně černá polychromie a místy nepatrné fragmenty zlacení. Ve dvou pohledových rozích širokého polštáře, na němž spočívá hlava a ramena světce jsou kovová očka pro uchycení ozdobných střapců, což naznačuje, že plastika byla primárně zřejmě určena pro boční pohled. Možná jako součást domácí kaple. Ale to už zřejmě navždy zůstane tajemstvím.

Jiří Hejda, správce depozitáře

Publikováno: 05. 05. 2023


Zpět na výpis článků