Porcelánový koflík

Porcelánový koflík, ruční malba, zlacení, výška 6 cm, Manufaktura Giesshübel, rok 1815 - 1828, příspěvek ke 220. výročí zahájení výroby (28. 5. 1803)

Nebývalá expanze vzniku nových porcelánových manufaktur na konci 18. století a v první třetině 19. století dala mimo jiné vzniknout i kdysi velmi dobře zavedené továrně v dnešní Stružné, dříve Giesshübel, česky Kysibl, (po roce 1949 byl původní název obce změněn). V letošním roce si připomínáme 220. výročí zahájení výroby v této dnes již zaniklé porcelánce, která svým širokým výrobním portfoliem výrazně přispěla k rozmanitosti produkce porcelánu v českých zemích v době dnes označované za zlatou éru porcelánu v Čechách. Na začátku výroby stál Cristian Nonne, kupec z Durynského Erfurtu, který si v listopadu 1802 pronajímá budovy majorátního statku v Kysiblu a stavebně je upraví pro potřeby manufakturní výroby. Vyjma potřebného kapitálu do nového provozu vkládá i zkušenosti z předchozího provozování tří jiných porcelánek a již 28. 5. 1803, po obdržení gubernátního povolení, smí se svým vídeňským společníkem Karlem Reschem zahájit činnost. S úspěchem vyvážejí převážně fajánsové zboží do hlavně německých zemí – Pruska, Ruska, ale i Turecka a Holandska. Cristian Nonne však v roce 1813 umírá a činnost továrny na takřka dva roky zcela ustává. Mezi tím se novým majitelem kysibelského panství stává Johann Anton Hladík, který prostřednictvím dražby továrnu pronajímá novému provozovateli Benediktu Knautemu. Ten od roku 1815 opět úspěšně pokračuje ve výrobě. Zaměstnává téměř 60 dělníků, z nichž ani v období hospodářské recese žádného nepropustí. Po 25 letech práce roku 1840 společnost opouští a přenechává novému nájemci, svému dílovedoucímu a obchodnímu společníku Franzi Lehnertovi, který ji vede do roku 1846, kdy ukončením nájemní smlouvy z Kysiblu odchází a zakládá vlastní podnik v Jelenech u Lubence. Dalším provozovatelem se stává rytíř, svobodný pán Wilhelm v. Neuberg, který se sňatkem s dcerou držitele panství Antonem Hladíkem zároveň stává jeho spoluvlastníkem. Porcelánka díky zvýšené poptávce běží na plné obrátky a takřka nestíhá uspokojovat zakázky. Na podzim 1855 Wilhelm odstupuje a přenechává otěže vedení podniku svému synu Johannovi. Johann vede firmu dalších 11 let, než se společenským nájemcem stává Franz Greger s dalšími společníky, a to do roku 1870. To už ovšem nastává jisté období stagnace patrně vlivem silného konkurenčního prostředí. I tak ovšem porcelánka stále produkuje a prodává kompletní sortiment kvalitního porcelánového zboží. Jen epizodami jsou shodně tříletá provozování Josefem Kratochvilem v letech 1870 až 1873 a Josefem Wallischem v období 1873 až 1876. Následně se majitelem celého panství včetně porcelánky stává hrabě Heřman Černín z Chudenic, který ve vlastní režii porcelánku provozuje až do roku 1892, kdy ji pronajímá. Novým nájemcem se stane Adalbert Schuldes, jenž porcelánku provozuje se svými bratry (?) Antonem a Johannem. Johannn, jistě v dobré víře poté, co roku 1902 továrnu kupuje a provozuje společně se synem Hugem a dcerou Friedou netuší, že budou posledními soukromými majiteli. Překotná válečná a politická dramata první poloviny 20. století si nemilosrdně vybírají svoji daň. Zatímco první světovou válku a následnou hospodářskou krizi, a dokonce i druhou světovou válku, firma hlavně díky úpravě výrobního sortimentu přežívá relativně dobře, nadcházející mír s sebou přináší od července roku 1945 uvalení národní správy a krátce na to 27.10.1945 na základě dekretu č. 100 je továrna znárodněna. Stává se pobočným závodem národního podniku Thun Klášterec nad Ohří a od roku 1958 součástí koncernu Karlovarský porcelán. V následné polistopadové privatizaci získává továrnu akciová společnost Epiag-DAFA. V roce 1997 je výroba zastavena a zbylé skladové zásoby, ale i výrobní technologie jsou rozprodány. Následný krátký pokus o soukromé obnovení výroby se míjí účinkem. Chátrající a soustavně rozkrádaný opuštěný areál je v roce 2014 ilegálně, bez vědomí úřadů, zbořen. Radlice a pásy buldozerů nemilosrdně, nebo možná milosrdně, odstraní z očí poslední zbytky kdysi prosperující manufaktury, která svými výrobky po více jak dvě století zásobovala jak tuzemský, tak evropský trh. A díky promyšleným akvizicím zásobila i bohaté portfolio porcelánové produkce zastoupené v Loketské sbírce. V případě kysibelské manufaktury se jedná většinou o běžný, ale i luxusně provedený užitkový porcelán, jako jsou například různé velikostní varianty konvic či fragmenty kávových a čajových servisů převážně z první poloviny 19. století. A ze stejného časového úseku pochází i mokka šálek, který našim čtenářům představujeme. Reprezentuje ranou produkci manufaktury období Benedikta Knauta z konce dvacátých let 19. století. Časově se již ocitáme v období biedermeieru, ovšem v produkci ještě stále přetrvávalo empírové tvarosloví, v tomto případě snad ještě více umocněné. Jsou pro něho typické zcela čisté tvary a oproštěný jakýchkoliv modelací komplikujících celkový finální tvar. Jedinou složitostí celého výrobku je tvar ouška. To je zalomené, ve spodní části prohnuté a ke kupě šálku přiléhá dvěma abstrahujícími lístky. Průčelí šálku je dekorováno idealizovanou ruční malbou krajiny. Zcela v pozadí se nachází drobná hradní architektura obtékaná říčním zákrutem, v předním plánu doplněná lesním zákoutím se skalisky a jelenem se dvěma laněmi. Vše je rámováno silnou zlatou linkou na bocích doplněnou zlatým volutovitě stočeným ornamentem. Šálek byl původně součástí servisu, ze kterého se zachovaly pouze tři koflíky, z nichž každý byl opatřen jinou ručně malovanou vedutou s loveckou tematikou. I přes své stáří dvou set let se stále těší dobré kondici.

Jiří Hejda, správce depozitáře

Publikováno: 05. 05. 2023

Zpět na výpis článků