Obraz Panny Marie Milostné Královského horního města Horního Slavkova v Království Českém


Elias Dollhopff (13. 1. 1703-12. 12. 1773) autor předlohy – rytecké práce Martin Gottfried, Tisk na papíře technikou mědirytu, rozměr 30,7 x 19,2 cm, kolem roku 1740.

Obraz Panny Marie Milostné Královského horního města Horního Slavkova v Království Českém

V chladných lednových dnech se v Tachově před 320 lety narodil umělec, o jehož životě a díle bychom s klidným svědomím mohli říci, že již vše známe, není co objevovat a nijak zásadního přešlapu bychom se tím nedopustili. Bylo by ovšem poněkud přezíravé, kdybychom si i tak tohoto významného autora vrcholného baroka, jenž Lokti, stejně jako dalším místům regionu západních Čech, vtisknul nepřehlédnutelný punc svého uměleckého ducha, nepřipomněli. Johan Elias Wilhelm Dollhopf (v současnosti se na konci příjmení uvádí s jedním f, nicméně jeho dobové grafické práce často nesou písmena f dvě) byl prvorozeným potomkem řeznického mistra Johanna Adama a jeho ženy Magdaleny Marie. Jeho mladší bratr Johann, přichází na svět tři roky poté 17. 12. 1706, sestra Catharina Maria 24. 4. 1708, další bratr Johann Franz 29. 10. 1711 a nejmladším sourozencem se 9.5.1716 stává opět bratr Johann Anton Sigmund. Výnosné po předcích zděděné řeznické řemeslo provozované jejich otcem celou rodinu bezpochyby řadí k sice provinční, nicméně k velmi dobře situované měšťanské nobilitě Tachova a pro všechny potomky se stává nepřehlédnutelným základním životním vkladem. Nesporným důkazem o rovněž dobrém ukotvení v rámci obecních struktur je jmenování Eliasova otce Adama roku 1737 purkmistrem města Tachova.Odětství či malířských začátcích mladého Dollhopfa nevíme takřka nic. Probuzený výtvarný talent byl však s jistotou příčinou, že jakožto nejstarší syn nepokračoval v zavedené živnosti svého otce řezníka, jak by se dalo předpokládat, ale veškeré své energii poskytnul zcela odlišnou motivaci. Je nanejvýš pravděpodobné, že právě pevná materiální opora vyplývající z velmi dobrého ekonomického rodinného zázemí umožnila Dollhopfovi plně rozvíjet své umělecké ambice, a to zvláště v místě, které se nacházelo zcela mimo hlavní umělecká centra a v oboru, jenž neposkytoval záruky pravidelných finančních příjmů. Historie jeho umělecké průpravy je rovněž velkou neznámou a s jistotou víme jen to, že počátkem třicátých let na malířských zakázkách v Horním Slavkově spolupracoval s Matheusem Mathiowitzem, který rovněž působil v Tachově. V době Dollhopfova mládí byl v tomto místě již spolehlivě ukotveným autorem, který mohl mladému Eliasovi poskytnout odborné vedení. Nabízí se i jistá spojitost s Rytířským řádem Křížovníků s červenou hvězdou, kteří v té době spravovali tachovskou farnost a mohli se hmotně podílet na jeho odborném školení (viz. Kniha památní na sedmisetleté založení Českých křížovníků s č. hvězdou, 1933). Ostatně tento řád byl později častým mistrovým zadavatelem zakázek. V každém případě musíme zkonstatovat, že více jak první dvě dekády života Eliáše Dollhopfa jsou pro nás poněkud nečitelné a pokud existují zdroje, jež by mohly toto období více prosvětlit, pak spolehlivě čekají na své objevení. S jistotou však víme, že 14. října 1739 se po předložení výhostného listu z rodného Tachova stává občanem Horního Slavkova. V tu dobu je již tři roky ženat s Marií Terezií Mayerovou, dcerou tamního horního revizora, která 22. ledna 1740 přivádí na svět jejich prvorozené dítě, dceru Marii Annu Sophii, kterou 27. října o čtyři roky později následuje syn Anton Thaddäus. Ten však ve věku jednoho a půl roku předčasně umírá. Zcela po vzoru svého otce se Dollhopf v novém domově zapojuje do veřejného života. V červnu 1744 se stává radním města Horního Slavkova, o osm let později je jmenován přísedícím městského soudu a 3. února 1759 se stává purkmistrem, kteroužto funkci pak vykonává až do smrti. V době svého přestěhování do známého hornického města je již vyhledávaným a respektovaným umělcem. V jeho realizacích naprosto dominují témata sakrálního charakteru prováděná jak technikou oleje na plátně či dřevě, tak formou freskové malby. V letech 1754–6 zhotovuje freskovou výzdobu kostela Zvěstování Panně Marii v klášteře Teplá, dopřává si tím radost ze životní zakázky a jistě netuší, že ho čeká ještě 17 let plnohodnotné tvůrčí činnosti. Ještě rok před smrtí realizuje freskovou výzdobu špitálního kostela v Horním Slavkově, aby poté 12. prosince 1773 vystoupal na posmrtný pantheon velkých umělců pozdního baroka. Bylo by nošením dříví do lesa vyjmenovávat všechna místa dotčená uměleckou poutí Eliase Dollhopfa západočeským regionem, zaměřme se na, pro nás jistě nejatraktivnější, mistrovi realizace pro Loket. Ty byly opět největší měrou spojeny s Rytířským řádem Křížovníků s červenou hvězdou, pro které v letech 1744, 1746 a 1748 zhotovuje rozměrná antependia pro loketský kostel sv. Václava. Mimo to pro stejný svatostánek roku 1760 provádí i práce štafířského (pozlacovačského) charakteru. Další více jak dvou a půlmetrové antependium (ozdobný zákryt oltářní mensy) zhotovuje roku 1763 pro dnes již zaniklý kostel sv. Jana Křtitele. Zobrazuje patrona tohoto svatostánku sv. Jana Křtitele s beránkem, po stranách se sv. Vavřincem a sv. Barborou pohlížející na kalich s hostií. Na jeho rubové straně se nachází nadčasově pojatý výjev Posledního soudu provedený monochromní technikou grisaille, u níž je výsledného výtvarného efektu dosaženo použitím různých odstínů šedé barvy. V dramatické scenérii jsou hříšníci rozdělování na ty, kteří činili pokání a jsou spaseni a na ty, již propadli smrti a jsou pohlcováni jakousi fantaskní stvůrou. Dílo je dnes majetkem města Loket a je součástí stálé expozice hradu. Rovněž tak je městským majetkem, jemuž Dollhopfovo autorství připsal profesor Gnirs, rozměrný obraz Panny Marie s Jezulátkem uložený v depozitáři hradu, stejně jako šest grafických prací, vesměs tisků z mědirytu. Jeden z nich s tematikou Horního Slavkova, který se Dollhopfovi stal druhým domovem, jsme použili jako vlastně jen jakousi drobnou ilustraci jeho rozsáhlého díla. Představuje pohled jižním směrem na část starého slavkovského náměstí s pravděpodobně sousoším Nejsvětější trojice v pravém dolním rohu v sousedství dnes již neexistujících domů. Centru díla dominuje kostel sv. Jiří, nad nímž se vznáší Panna Marie s Jezulátkem a duchem svatým nad hlavou, která velmi silně připomíná již zmiňovaný mariánský obraz rovněž uložený v hradním depozitáři. Velmi zhuštěnou kompozici po stranách madonky doplňují světec a světice. Obrazová část je orámována rokajovou kartuší, pod níž se nachází přípis v latinském a německém jazyce v nejspodnějším patře doplněný signaturou autora a rytce. Původní barokní otisk, který se i přes svá drobná poškození po více jak 280 letech stáří těší dobré kondici. Jiří Hejda, správce depozitáře

Publikováno: 06. 02. 2023


Zpět na výpis článků