PLASTIKA MADONA ASSUMPTA


lipové dřevo, zlato, zbytky polychromie, pravděpodobně provenience Norimberk

PLASTIKA MADONA ASSUMPTA

Nevíme, kdo byl zadavatelem práce a rovněž netušíme pro jaký sakrální prostor byla plastika primárně určena, jisté ovšem je, že někdy krátce po roce 1500 neznámý umělec kdesi v oblasti Norimberka, ale mohlo to být i severněji, neboť i místo provenience je záležitostí, která prozatím uniká okruhu našich informací, bere do ruky své řezbářské dláto a začíná dávat kultivovanou podobu dosud beztvarému špalku vysušeného lipového dřeva. Poučená ruka mistra pozdně gotického období vtiskne materiálu podobu jednoznačně respektující dobový umělecký kánon. Jistě však netuší, že i po půltisíciletí jeho práce bude vzbuzovat úctu, respekt a obdiv.

Pozastavme se chvilku nad ikonografií této loketské Madony. Typologicky se jedná o takzvanou assumptu, tento název pochází z latinského assumption a lze ho přeložit jako „vzetí k sobě“, což souvisí s Mariiným posmrtným nanebevzetím. Podle takzvané zlaté legendy, což byl soubor legend a životopisů svatých, včetně traktátů k církevním svátkům, sepsaný v závěru 13.st. dominikánským mnichem Jakubem de Voragine, byla Marie po svém skonu vyzdvižena do nebes, posazena na trůn vedle svého syna a poté nejsvětější trojicí korunována. Tento námět se začíná objevovat v pozdně gotickém období, následně prochází svým vývojem a největší oblibě se těší v období baroka. V českých zemích zvláště po skončení třicetileté války a následné rekatolizaci.

Mimořádně zdařilá plastika je sama o sobě vysoká 125 cm a překvapivě sestává z 35 kusů lipového dřeva. Objemově největší částí je trup s hlavou, dále pak následují menší periferní části jako jsou díly rukou Madonky, prsty, hlavička Ježíška, včetně několika fragmentů jeho končetin, jeden díl genitálu, podstavcový kus a šestnáct dřevěných kolíků sloužících ke spojení jednotlivých komponentů. Lehce, až nenápadně prohnutá postava Madony s velmi mladistvým obličejem drží v levé ruce malého Ježíška, který levou nataženou rukou drží jablko a pravou jako by se snažil jemně dotknout tváře své milující matky. Pravá, takřka do pravého úhlu pokrčená ruka Madonky s pravděpodobností rovnající se jistotě v minulosti držela žezlo. Pravou nohou s částečně zakrytým chodidlem stojí na podstavci, zatímco levá je zcela ukryta pod výrazně nařaseným pláštěm. U Mariiných nohou se nachází zlatý srpek půlměsíce, v jehož konkávní části se ukrývá dříve pravděpodobně postříbřený obličej.

Jistou paralelu tohoto zobrazení můžeme nalézt v Novém zákoně, knize Zjevení kap. 12.1. Oděv Madonky sestává ze dvou částí, svrchní plášť je zlatý se světlým rubem, na prsou sepnutý jednoduchou zlatou sponou, po levé ruce volně splývající, zatímco po pravé ruce se vine pod loktem, kde přechází částečně v rubovou část, směřuje vlevo pod Ježíška, aby se ve spodní partii změnil v bohatě nařasenou drapérii zvýrazňující plasticitu celé kompozice. Madonin šat pod pláštěm září výrazným valérem červené barvy, který v horní části přiléhá na tělo, zatímco o něco níže se rozvíjí do několika svislých záhybů. Hlava Madonky je lehce nakloněna doleva, v mladistvém obličeji je patrný mírný náznak úsměvu a svůj pohled upírá směrem k divákovi. Tmavě hnědé, zvlněné a řezbářsky velmi precizně ztvárněné dlouhé kadeře volně splývající po obou ramenou jsou doplněny jednoduchou zlatou čelenkou.

Co je pro dnešního diváka zcela zahaleno tajemstvím je minulost této plastiky. Ačkoliv je součástí tzv. Loketské sbírky již více než sto let, mechanismy jejího zařazení do sbírkového fondu úspěšně unikají naší pozornosti. Rovněž vlastnické vztahy v období, které tomu předcházelo jsou, aspoň zatím, zahaleny rouškou tajemství. Kdo by však očekával poklidnou strnulost sochy kdesi v zaprášeném koutku depozitáře, bude na omylu. Renesance životních osudů Madonky sebou přináší druhá polovina dvacátého a začátek jednadvacátého století. Ještě v roce 1971 je uložena v provizorním depozitáři v prvním patře markrabského paláce hradu Loket, zde je dnes umístěna expozice selského polychromovaného nábytku. Po definitivním, defacto znárodnění obecního majetku je v tomto roce převedena, stejně jako celá Loketská sbírka do správy tehdejšího Státního ústavu památkové péče a putuje do muzea v Mariánské Týnici. Zde je bohužel podrobena diletantskému „restaurátorskému“ zásahu, jenž především na svrchním plášti Madonky trvale naruší stratigrafii původní barevné polychromie. Vše mění až rok 2013. Po více jak dvacetileté úporné snaze vedení hradu a města je Loketská sbírka na základě Smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví movitých věcí vrácena městu Loket. Po krátkém intermezzu, kdy je Madonka uložena v depozitáři na zámku Kynžvart, se i s ostatními předměty po 42 letech vrací do Lokte. Úvaha o restaurování navrácené assumpty se rodí vzápětí, zcela spontánně a automaticky.

V roce 2015 vedení hradu uzavírá dohodu s akademickým sochařem a restaurátorem p. Bořivojem Rakem, který společně s kolegyní ak. malířkou Evou Votočkovou zahajují práce. Ovšem zcela v duchu rčení „nic není jednoduché“, po neshodách s památkáři a jejich následné intervenci se vše zastavuje. Navíc se ukazuje, že značný rozsah prací způsobený větším poškozením plastiky, než se původně předpokládalo přesahuje možnosti zhotovitele zakázky. V červnu 2016 je na podnět Národního památkového ústavu do ateliéru ak. sochaře Bořivoje Raka svolána schůzka, která má řešit vzniklou situaci a vytýčit další směr prací.

Daří se dosáhnout konsenzu a vše se opět dává do pohybu. Z podnětu pana Raka se ke spolupráci na projektu daří získat Restaurátorskou školu při Akademii výtvarných umění v Praze vedenou významným ak. malířem a restaurátorem Karlem Strettim. Zakrátko se ukáže, že tato spolupráce nabude zcela zásadního významu. V říjnu 2016 je podepsána dohoda o spolupráci a měsíc nato Madonka z ateliéru p. Raka v Unhošti putuje do pražských ateliérů akademie. Práce se ujímá p. Martina Saloňová pod odborným dohledem prof. Strettiho, který bohužel dva roky nato, v roce 2018 opouští náš svět. Dále tedy p. Saloňová pokračuje pod odborným vedením doc. A. Pokorného a asistentky MgA. Markéty Pavlíkové. Náročné restaurování trvá více jak tři roky a končí na podzim roku 2020. 15.prosince 2020 odborná asistentka akademie Markéta Pavlíková dokončené dílo přiváží zpět do Lokte. Všem, kteří se postupně podíleli na restaurátorských pracích a odvedli značné penzum vynikající práce nezbývá než poděkovat.

Konec dobrý všechno dobré a Assumpta z Lokte začíná svůj další nový život. Ač se jedná o historicky i umělecky velmi hodnotné dílo, je až s podivem, že v podstatě do dnešních dnů unikala pozornosti odborné veřejnosti včetně její historiografické identifikace přinejmenším v rámci regionu, který svou existencí nepochybně obohacuje. Již dnes se však nabízí jistý historickomělecký kontext například s rovněž restaurovanou Assumptou z Lišic, s níž souzní jak velikostí, tak výtvarným pojetím. Nejinak je tomu i v případě Assumpty z Velhartic, která byla součástí oltářní archy a nyní patří do sbírky starého umění Národní galerie.

Vraťme se ale opět domů. Rok 2020 byl, jak všichni víme, na veřejné kulturní dění ze známých důvodů poměrně chudý a jestliže společnost Hrad Loket měla v jeho závěru možnost kulturní klima oživit, pak rehabilitace této významné památky je příspěvkem, který i když se nemusí každého bezprostředně dotýkat, se stává nejen hodnotou trvalého charakteru, ale svým významem navíc překračuje hranice Lokte a celého regionu. Navíc naše setkání s Madonkou jistě není poslední, neboť se předpokládá, že v nově budované hradní expozici, která je dnes na samém počátku, se stane bezesporu jedním ze stěžejních exponátů.

J. Hejda, správce depozitáře

Publikováno: 01. 02. 2021


Zpět na výpis článků